KDO SOUDÍ

Ten, kdo někoho posuzuje, hodnotí nebo kritizuje, se vlastně srovnává s tím, koho soudí. Ovšem nikdo z nás není měřítkem ctnosti, aby mohl posuzovat druhého, tím spíš, když nezná všechny příčiny jeho projeveného chování a veškeré souvislosti sahající za hranice hmotného světa. Pokud si uvědomujeme, že bychom jednali jinak než druzí, dokazuje to pouze, že jsme na jiném stupni duchovního vývoje a máme jiné vibrační, a tím pádem charakterové nastavení. Věci jsou jak jsou... a všechno to má smysl... Každý tady - na jevišti SVĚT- hrajeme svou roli, máme své úkoly a učební látku. Vše je propojeno do JEDINÉHO celku. A proto:

„Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe.“ ( Římanům 2:1)

   Poznala jsem, že svým častým odsuzováním a kritizováním v minulosti jsem ničemu nepomohla, ba naopak. Neustále se přesvědčuji, že všechno, co zažíváme, jsou zkoušky nebo očisty našeho charakteru = duchovní růst.

„Když lidi soudíte, nemáte čas je milovat.“ (Matka Tereza)

    Zajímavým řešením je být pozorovatelem situace, což však neznamená být lhostejný nebo nevšímavý k sobě či ke svému okolí. Jde o to, řešit události bez vnitřní nevraživosti. V rozčílení jednáme pod návalem negativních energií a v nich se rozhodně nedá najít nejlepší způsob řešení. Za problémy, které se nás vnitřně dotýkají, vidím výzvu duchovně pokročit = naučit se především vidět pravdivě sebe. Nejsme tu proto, abychom někoho nebo něco soudili... Jsme tu proto, abychom poznali, kdo a proč tu „JSME“. Prožíváním se učíme přijímat, odpouštět, chápat, milovat... 

Soudy přenechávám Bohu. Ať Bůh je ten, KDO SOUDÍ.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni...“ (Matouš 7:1)